Víkendovka - zaječí hora 17.11.

Jeseníky 2017

Den 1 - pátek

(sepisuje Michal) Dlouho a napjatě očekávaná víkendovka je konečně tady. Po desítkách dotazů (produkovaných zejména Ivet), kdy že už konečně bude víkendovka, jsme stanovili datum a místo. Oproti předchozím rokům jsme Rejchartickou Samotu vyměnili za hřeben Jeseníků a poklidný říjen za prodloužený listopadový víkend. Z louky na hory. Z listí do sněhu. I tak by se dala nazvat letošní změna. Skvělou zprávou je rekordní účast oproti předchozím potáborovkám. Ještě den před zahájením bylo přihlášených 15 dětí z celkových 19, co byli s námi na táboře. Vinou nemocí se v Šumperku na autobusáku sešlo nakonec 13 nedočkavců vedených naším Adamem. Zatímco Náčelník s Luckou a malým Náčelníkem zkontrolovali odjezd dětí směr Bělá pod Pradědem, Viki na zastávce v Domašově lepila vzkaz s instrukcemi a já se pomalu vydávám na cestu na Zaječí horu (a připravovat trasu s pokyny).     Že jsou naši táborníci šikulové v terénu, to už víme a že se ztratí jen občas, to na humoru ve skupině neubírá. Pravé peklo však začíná, když je na jedné kontrole schovaná buzola s pokyny mlhavě směřujícími k poslední kontrole – vyhlídce na Zaječí hoře (1012 m.n.m.), která se nachází k chatě už jen coby kamenem dohodil. Kluci přebírají velení a stanoví cestu k vrcholu nejkratší cestou (samozřejmě že tím nejtěžším terénem). Že by brodění sněhem a blátem mezi stromky a skalkami mohlo pokazit náladu? Ani náhodou! Když konečně všichni dorazí k chatě, vidím jen samé vysmáté obličeje. I to svědčí o parádní partě, která se poslední roky na táborech buduje a letos se skvěle dotvořila. Následuje rychlá prohlídka chaty a tradiční zacházka s kanistry pro vodu.

            Jakmile se setmí, Náčelník s Luckou a Jonáškem (a Terezkou) sjíždějí dolů na domek a my s Viki (skoro) poprvé zažíváme zvláštní pocit být někde bez zkušenějších vedoucích a s hromadou dětí. Večeře se s přispěním všech zvládla na jedničku a přecházíme na večerní blok her. Během několika hodin se jídelní stůl stává nejvíc poprskaným, nejvíc politým voskem a nejzačokoládovanějším místem v okruhu několika (desítek?) kilometrů. Děcka rychle rozhazujeme do tří skupin (Lišky: Vojta, Tom, Štěpánka S. a Anča Moravice; Sovy: Zub, Ivet, Štěpánka Z., Klárka Moravice a Honza, kdežto za Roztoče bojuje kdo jiný než Ondra, Kuba a Barča s Eliškou). Zatímco dva týmy proti sobě svádějí epické bitvy plné obratů ve Foukané (podle některých spíš Prskané nebo Flustané), třetí tým ve vedlejším pokoji čelí složitému úkolu – jak postavit z 15 špaget a půl metru izolepy co největší konstrukci. V dramatickém závěru nakonec vítězí plán Štěpánky Skudové a jejich Eiffelovku připomínající špagetová věž. Ve foukané se mezitím všem už z nedostatku vzduchu motá hlava a taktické povely od Ondry jsou slyšet nejspíš i na Pradědu. Však co, jsme v lese na samotě.

            Pravá bitva pak začíná při další hře. Už jste si někdy zkoušeli ukrojit příborem čtvereček čokolády? V zimních rukavicích, šále a čepici, které se musí co nejrychleji oblíct? Když na to většinou máte ani ne deset vteřin? Po prvních kolech to vypadá, že vítězem bude Tom, kterému se povedlo sníst asi čtyři čtverečky, než někdo jeho degustaci hozenou šestkou ukončil. Jenže pak nevysvětlitelným způsobem několik kol žádná šestka nepadla, čehož Vojta radostně využil a s blaženým výrazem snědl skoro celou čokoládu. V tu chvíli tajně odhaduju, že je to jeden z jeho nejlepších zážitků spojených s tábory J

            Na konec večera Viki podle zařazuje hru eMPéeS. V první chvíli jsme s Viki jediní, kdo tajemství této hry znají, ale po několika minutách se přidávají další a i přes klasické výkřiky, že tohle nemá logiku a že na to nejde přijít – všichni se k řešení nakonec propracují.

            Na dobrou noc jeden strašidelný příběh (který strašidelný vůbec nebyl) a hurá na kutě.

Den 2 – sobota

            Zatímco vedoucí se vyspí celkem v pohodě, ráno se dozvídám, že někteří prokecali celou noc. Venku je pořád trochu sněhu, proto ranní koulovačka na rozcvičku je naprosto jasná. Jeden roztržený ret (o kterém doteď Lucka nic netuší ;)) je malý poplatek za parádní vyřádění ve sněhu.

            Během dopoledne užíváme sluníčka na vrcholku Zaječí hory, hrajeme pantomimickou tichou poštu a užíváme si pohody. Někteří se do her tolik ponoří, že dají na můj vtip a během hry si značkují stromy olíznutím. Příště musíme nastražit kovovou trubku J Před obědem se vrháme na Atentát, avšak prezident téměř vždycky přežije a jako najatí atentátníci bychom se sotva uživili. Ale pohled na Honzu neseného na stoličce se snowboardovou helmou na hlavě stál za to!

            Dopoledne ještě doráží Náčelníkovic a Lucka připravuje supr rizoto, po kterém se jen zapráší. Když se kluci dozvědí, že po obědě přijde i Vašek s Ivkou, jsou rozhodnutí klidně prasknout, jen aby mu vše sežrali – prý jako odveta za vše, co kdy Vaša na táborech sněl. Někteří se nacpou skoro k prasknutí, což nám hraje úžasně do karet.

            Ihned po dojezení oběda se znenadání objevují v chalupě dvě babičky s plnými talíři moou dobré ovesné kaše odhodlané nakrmit svá vnoučata, která zničehonic sbírají kartičky pexesa po celé chaloupce. Děti se snaží nepohnout, když je babičky uvidí během libovolného pohybu, ihned se musí dokrmit velkou lžící ovesné kaše. Některým za chvíli leze kaše i ušima, jiní by spořádali klidně další hrnec (že Vojto? J).

            Na podvečer nás čeká príma hra s dětskými hádankami, kterou ovládne Vašek. Velice dobře si však vedou všechny děcka a s ohromným zápalem běhají od hádanky k hádance a bojují o každou správnou odpověď. Zejména Štěpánky a Ivet uplatňují svou chytrou hlavu, za kluky perfektně kontrují Zubák s Vojtou. Protože jsem tuto hru hrál i šest let zpátky na Samotě, můžu dosvědčit, že ty nejrafinovanější (nebo nejhloupější) hádanky v člověku zůstanou na hodně dlouhou dobu. Moje noční můra v podobě hádanky (Chodí, chodí bez nohou, však z místa se nepohnou..) se ve hře naštěstí neobjevuje, tak jsem i já skvěle spokojen, jak se hra vydařila.

            K večeru dotváříme atmosféru Městečkem Palermo (s holčičkou s dalekohledem) při svíčkách a už si jen pomalu užíváme vzájemné společnosti, smějeme se a vykládáme si co asi tak bude na příštím táboře.

            Vašek s Ivkou se vydávají na noc ven do sněhu testovat péřové spacáky a my uvnitř v noci zachraňujeme sebevražednou myš topící se v kbelíku s vodou.

Den 3 – neděle

Den odjezdu. Odchod z chaloupky je stanoven na jednu hodinu odpoledne, Lucka proto fofruje s výrobou segedínského guláše, který se jí jako vždy povede na jedničku. Během dopoledního úklidu vyštracháme zpod postele asi tunu ponožek, ke kterým se nikdo nehlásí. Těsně před obědem Adam posílá děcka hledat strašně důležitou zprávu a tím nám dává prostor k nachystání a předání táborových triček přímo na hřebeni Zaječí hory. Táborníci po jednom přicházejí a s velkým díky za účast na táboře i víkendovce z našich úst dostávají letošní trička. Děláme pár supr fotek s horama v dáli a pelášíme na guláš. Tak tak stíháme dojíst, děcka nahazují batohy a loučíme se. Táborníci odcházejí s Adamem na autobus, zatímco my finišujeme s úklidem chaloupky.

            Víkendovka na krásném místě se povedla se vším všudy, sešla se moc fajn parta a stihli jsme se všichni řádně vyblbnout a hodit na víkend všechny starosti za hlavu. Díky všem, co byli a i těm, kteří s námi jet chtěli, ale z různých důvodů jim to nakonec nevyšlo. Tak na táboře ve Štědračce v létě 2018 zase čau!